„Přijďte nám ty děcka spravit!“ je prý jedna z nejčastějších vět, kterou používají školy při jednání s olomouckým Sdružením D. Tato nezisková organizace pomáhá převážně formou výchovné dramatiky řešit problémy ve třídních kolektivech, nechává děti zažít emocionální situace a lépe se tak na ně připravit nebo se s nimi vyrovnat. Kdo za Sdružením D stojí, jakou má historii a co je jeho cílem, vysvětluje zakladatel a ředitel Pavel Němeček.
Jste ředitelem neziskové organizace s názvem Sdružení D. Představte nám jeho činnost, v čem školám pomáháte?
Myslím, že současná doba klade na školy skutečně enormní tlak. Jsou to nové znalosti a dovednosti, které je potřeba děti naučit, ambice rodičů, kteří se obávají, že jejich dítě v rostoucí konkurenci ostatních neobstojí, covid a jeho následky, naprosto nezvyklá bezpečnostní situace ve světě … to všechno do vyučovacího procesu vstupuje a ovlivňuje atmosféru ve školách, vztahy mezi dětmi, a nakonec také prožívání jednotlivců. Je jasné, že s ohledem na to se musí proměnit také role pedagoga a poroste potřeba externích specializovaných institucí, které budou školám pomáhat.
V čem jste výjimeční?
V tom, že si to uvědomujeme a vyvíjíme a chceme vyvíjet takové produkty a služby, které školám pomohou. Snažíme se o to už více než 20 let naší existence.
Jaké programy a projekty máte v repertoáru? Pracujete jen s dětmi nebo i kolektivy pedagogů?
Převažuje práce s běžnými školními třídami, tedy s dětmi. Zaměřujeme se zejména na programy, které učí děti vyrovnávat se s emočním tlakem, pracovat na zdravých a dobrých vztazích v rámci třídy, umět si navzájem pomáhat a říci si o pomoc… a umět se také ozvat, když mám na věc jiný názor. Samozřejmě by se to všechno dalo shrnout pod pojem prevence rizikového chování, ale já to říkám raději takhle „selsky“, protože je to lépe představitelné, a navíc to směřuje skutečně i do oblasti, které se dnešní školy moc nevěnují – prostě v tom převisu potřeb ZNALOSTÍ, které musí děti naučit, na to nemají čas. Přitom si pedagogové málo uvědomují, že zdravé klima a zdravé vztahy ve třídě nakonec ovlivní i studijní úspěchy celé třídy.
S kým se pracuje lépe – s malými dětmi, středoškoláky či s dospělými?
Myslím, že nejlíp se pracuje s malými dětmi. Metoda výchovné dramatiky, se kterou pracujeme, na ně funguje nejlépe a svědčí o tom také poptávka po programu „Příběhy pana Tydýta“, který má suverénně nejvíc realizací na školách naší sekce Dramacentrum, jež pracuje i s celými pedagogickými sbory.
Pracujete i s jednotlivci?
Mimo práci se školami pracujeme také s jednotlivci v rámci dobrovolnického provázení v sekci „Na cestě“ a s rodinou a dítětem v sekci „Slaďme to – psychologické poradenství“. Je to velmi důležité navázání na práci ve školním prostředí.
S jakými typickými problémy a situacemi se školy na vaši organizaci obrací?
Nejběžnější konkretizace zakázky ze strany školy je: „Přijďte nám ty děcka spravit!“ nebo „Přijďte nám vyřešit problém!“ Je to nadsázka samozřejmě, ale jen to dokumentuje, co jsem říkal. Dnešní škola má málo času zabývat se emocemi a zajímat se, v čem a jak dítě žije.
O jaké programy mají největší zájem?
Velmi žádané jsou tzv. roční preventivní programy, kdy se třídou pracujeme v průběhu delšího období – např. celé pololetí – a navštěvujeme třídu s programem několikrát. Třída navíc může poté využít individuální konzultační podporu našeho psychologa.
Jak program prakticky vypadá?
Naše programy jsou založené na zapojování každého dítěte v modelových situacích, příbězích, kde si dítě může vyzkoušet v bezpečné rovině řešení tzv. „nanečisto“ a více si uvědomit dopad jednání a souvislosti, které problém způsobují. Je to něco naprosto jiného, než když se jen s dítětem o problému mluví nebo ho dospělák straší a mentoruje.
Lze identifikovat typické důvody, proč ve třídě vznikne nezdravé prostředí? Je to vždy chyba dětí nebo může selhat i pedagog?
Jak už jsem říkal, školy jsou pod obrovským tlakem a mají málo času na výchovnou činnost v tom dobrém slova smyslu. Samozřejmě že to, jaké dítě je, ovlivňuje zásadně rodina, ale mám pocit, že v poslední době školy naprosto rezignovaly na výchovnou činnost, lépe řečeno, neexistuje skutečný koncept výchovné práce s dětmi na školách, přitom dítě tráví ve škole vůbec nejvíce času v sociální interakci s druhými lidmi (pokud nepočítáme aktivity na sociálních sítích, což jsou ovšem vztahy pseudosociální). To, že je dítě ve škole nejvíce „reálně“ přítomno a může se učit být prospěšným pro sebe i pro druhé, je obrovská příležitost, ale také závazek.
Typický důvod vzniku nezdravého prostředí neexistuje, vždy je to součet a různý poměr vlivů, které jsem uváděl ve své první odpovědi (a samozřejmě mně může něco ještě unikat). Role selhání pedagoga je také aktuální, ale zase jsme u toho školního prostředí. Kdo s tím pedagogovi pomáhá? Proč nejsou ve školách supervize? Proč je ve školách tak málo psychologů a proč se školy jen výjimečně snaží budovat zdravou sborovnu? Mimochodem to je další služba, kterou chceme posilovat – pedagogické supervize a zdravé sborovny.
Jak vlastně sdružení vzniklo? Jaký k tomu byl impuls? A kde se vzal jeho název?
To už je skutečně dávno. Je nás pět zakladatelů, kteří studovali po roce 1989 právě nově koncipovaný obor výchovná dramatika na DAMU v Praze. Ten přinášel úplně nový pohled na kreativitu vyučovacího procesu. To nás fascinovalo. Všichni jsme také hráli amatérské divadlo a byli nějak aprobovaní pedagogové. Teda, kromě mě – já jsem inženýr národohospodář. Ale obor výchovná dramatika na DAMU v Praze jsem také úspěšně dokončil, takže jsem vlastně první a poslední inženýr dramatické výchovy v ČR. Po mě už mají všichni absolventi navíc titul MgA (Magister Artist).
No a proč Sdružení D? Děti… Divadlo… Dramatika… Domluva… Dobré vztahy… Do života… prostě těch Déček bylo hodně!
Pavel Němeček je zakladatelem a ředitelemSdružení D Olomouc, absolvent Vysoké školy ekonomické v Praze a oboru výchovná dramatika na DAMU Praha. Věnuje se finančnímu řízení a fundraisingu, který také vyučuje na PdF UP v Olomouci a lektoruje pro významné české nadace. Kromě toho se zabývá řízením procesu strategického plánování a vedením týmů v mnoha neziskovkách po celé ČR. Ve Sdružení D lektoruje a podílí se na tvorbě programů osobnostně sociálního rozvoje. Především ale finančně řídí a strategicky koordinuje činnost organizace Sdružení D.
Kdo jsou lidé, kteří pracují pro Sdružení D?
Postupně se k nám přidali další psychologové a dramaterapeuti, většinou absolventi Univerzity Palackého v Olomouci nebo oboru výchovná dramatika na JAMU v Brně. Už je nás celkem 30. Chceme být sociální firmou, která si, ač není klasickým školským subjektem podle školského zákona, vybuduje renomé respektované pedagogické a poradenské instituce.
Sídlíte v Olomouci, úzce spolupracujete se školami z místní akční skupiny. Působíte jen regionálně nebo svoje služby můžete nabídnout i školám z jiných krajů?
Teď jsme právě psali nový projekt a kolegyně mě udivily svým odhodláním pracovat ve čtyřech krajích ČR. Akční rádius jsou kraje Olomoucký, Zlínský, Moravskoslezský a Jihomoravský… ale nejvíc pracujeme v Olomouckém a Zlínském kraji, v těch dalších dvou o poznání méně.
Spolupráce s MASkami je vynikající, skutečně nám to umožnuje pracovat v daleko barvitějším a rozsáhlejším prostředí, než jaké jsme si před rokem 2015 uměli představit. Doufám, že v tomto ohledu se naše spolupráce teď, když některé projekty končí, nepřeruší.
Pracujete i s mateřskými školami, kterým nabízíte programy zaměřené na rozvoj čtenářské pregramotnosti, jež jsou vždy spojené s příběhem nějaké knihy. Proč je to důležité?
Dobrá knížka je báječný a nezastupitelný rozvojový nástroj. Zvláště u těch nejmenších. Pomáhá vzdělávat, esteticky formovat, bavit se. Ale to zásadní je, že pomáhá posilovat představivost a kreativitu a taky logicky myslet.
To, co si přečtete, nebo někdo přečte vám, běží hlavou jako nějaký film na pozadí, a když vás příběh zaujme, tak vás to nenechá chladnými a ve svém vnitřním světě s příběhem objevíte i další individuální bohatství. Protože si můžete (a musíte) představovat. To je rozdíl např. oproti filmům (nic proti nim), které vám vše „předloží“ hotové. A představivost je základem našeho snění, přání a ideálů, které ovlivňují naše ambice a životní energii. Nechci to přeceňovat, ale skutečně si myslím, že zvlášť knížky s mravním poselstvím mohou skutečně formovat zdravou osobnost.
Čemu tento program děti učí?
Tento program právě učí, že knížky je potřeba NAUČIT SE číst. Ne ve smyslu rozlišování písmenek a spojování slabik a slov, ale ve smyslu objevení zážitku BÝT S KNÍŽKOU. Není ji potřeba jen „zhltnout“, můžu se vrátit, zamyslet se, potěšit se ilustrací nebo hezkým slovním spojením, metaforou, mohu se inspirovat pro vlastní rozvíjení a přemýšlení o hrdinech knížky a jejich osudech.
Nás vede knižní příběh ještě dál – inspirujeme se a vytváříme interaktivní prožitkový program na základě příběhu, který děti vtáhne a motivuje k přečtení knížky a právě tomu „bytí s ní“. Většinou k těm knížkám produkujeme i další návazné materiály – kvízy, hry a podklady, jak se s knížkou bavit a rozvíjet společně se spolužáky, sourozenci nebo rodiči. Což je také důležitý sociální aspekt, který čtenářství může přinášet.
Své programy nabízíte od roku 2000. Jak se od té doby změnily problémy a témata, které se školami řešíte? A změnily se i děti?
To je sociologická otázka, na kterou moc neumím odpovědět, ale myslím, že v podstatě se děti nijak moc nemění. Všichni, když jsme dětmi, toužíme po bezpečí a harmonii, později po úspěchu. Děti odrážejí to, co se děje kolem nich. Mým laickým pohledem, pocit bezpečí a harmonie je u dětí slabší – proto těch závažných témat, která např. v preventivních programech musíme řešit, přibývá. A později, potřeba být úspěšný, je (jejich jazykem) skutečně extrémně vyhajpovaná! Myslím, že by nám všem, nejen dětem, více prospělo, kdybychom se naučili být více spokojeni s menším výkonem a s méně skvělými výsledky.
Školství aktuálně řeší téma války na Ukrajině. Začíná se to projevovat už i v poptávce škol, které se na vás obracejí?
Děti tu situaci vnímají. Určitě se jí vnitřně zabývají a trápí se obavami a možná i strachem. Máme bohužel reakce lítosti, obav a strachu i v našich programech. Dokonce jsme museli udělat opatření zasahující do našich programů, které více respektují bezpečí dětí s ohledem na Ukrajinu a posilují dobré vztahy a pozitivní společné prožitky ve třídě. Ale na druhou stranu máme i programy na přijetí odlišnosti, které mohou k integraci ukrajinských dětí v českých školách přispět. Doufám, že jich bude potřeba co nejméně.
Ptala se Lenka Matějová