Václav Maněna patří k lidem, kteří se rozhodli svoje zkušenosti předávat ostatním. Učí informatiku, zabývá se kyberbezpečností, upozorňuje na rizika digitálních technologií a snaží se zvyšovat povědomí o fake news. Jak si v těchto oblastech stojí české školy? Kde dělají chyby při zabezpečení své sítě a co vše se musí školy a učitelé ještě sami naučit?
Jste učitel informatiky, vzděláváte ostatní učitele v oblasti IT technologií. Umí české školy dobře pracovat s digitálními technologiemi a využívat plně jejich potenciál ve výuce?
Upřímně řečeno, v této oblasti nejde vůbec generalizovat, protože kvalita a přístup škol a jednotlivých učitelů se velice liší. Vůbec přitom nezáleží na věku, typu školy, její velikosti nebo na tom, jestli se jedná o vesnickou malotřídku či soukromou střední školu ve velkém městě. Stejně jako v jiných oblastech školství i tady platí, že nejvíce záleží na lidech. S tím souvisí i to, jaký má škola vztah se zřizovatelem a jak se zřizovatel staví k významu technologií a inovacím výuky.
A co se týká toho využívání potenciálu?
Ohledně využívání potenciálu je otázka mírně zavádějící, protože často není ani žádoucí technologie využívat na sto procent. Spíše jde o to, využívat je rozumně a účelně. Je to velmi složité a jak jsem říkal, mezi školami existují velké rozdíly. Obecně ale mohu s čistým svědomím říct, že za období pandemie udělaly školy ohromný kus práce a většina z nich si našla k technologiím svou cestu. Nejsou vůbec žádnou výjimkou učitelé, kteří zpočátku o některých věcech tvrdili, že jsou nemožné, a o několik měsíců později je začali používat. Učil jsem stovky učitelů a dobře vím, že hlavní problém je často „v hlavě“, ve způsobu, jak na problém nahlížíme. Některé školy se dnes sice podle mého názoru úplně zbytečně vrací do starých kolejí, ale vzhledem k tomu, kolik problémů teď musí učitelé a ředitelé řešit, jim to vlastně nemám za zlé. Hodně škol se ale posouvá správným směrem a kdo to myslí s využíváním technologií vážně, dobře ví, že je to kontinuální (ale smysluplná) dřina a běh na dlouhou trať. Koupí digitálních pomůcek to jen začíná.
Dokáží učitelé předat dětem praktické dovednosti ve využívání moderních technologií?
Většina učitelů podle mého názoru praktické zkušenosti předává, ale dobře vím, že v této oblasti existují ohromné rezervy. Je to ale často dané i tím, že učitelům chybí metodická podpora a dostatek času na přípravy. Velkým nepřítelem je také strach, přeci jen je někdy z mnoha důvodů pohodlnější se pohybovat spíše ve vodách teorie. Teorii chápeme jako nezbytný základ a na praktickou aplikaci nám někdy nezbývá tolik času a odvahy. Tohle by vydalo na samostatný článek (smích).
Takže jsou školy zatím spíš na začátku cesty?
Ano, mnoho škol je opravdu spíše na začátku, ale nepovažuji to za nic špatného. Je lepší být na začátku než tvrdit, že to nejde. Jako učitel informatiky jsem na takový stav zvyklý, jsem vlastně pořád „na začátku“ a neustále se učím nové postupy a věci, mnohdy i od žáků.
Když je řeč o IT vybavení škol… Dostanou se dnes všechny školy, pokud chtějí, k modernímu vybavení?
Rozhodně ne, ale tady zase záleží na mnoha okolnostech. Znám mnoho případů, kdy je škola nakloněná inovacím a smysluplnému využívání technologií, ale zřizovatel zkrátka nemá peníze nebo má na věc zcela odlišný názor. A přestože existují různé dotační programy, problém je, že si z nich školy často nemohou koupit vybavení, které by potřebovaly nejvíce.
Takže je to otázka jen peněz?
Na druhou stranu znám školy, kterým nepomůže ani sebevětší objem peněz, protože jsou přesvědčené o škodlivosti technologií, některé na tom mají dokonce založený image. Vím, že se opakuji, ale je to opravdu velice složité téma a nejde moc zevšeobecňovat.
V čem přímo školy často dělají chyby v IT bezpečnosti školní sítě, školních počítačů?
Obecně vzato v podceňování rizik a jejich dopadů. V poslední době se to ale začíná měnit, protože hodně škol řešilo ztrátu dat a zažily různé kybernetické útoky. Problém je také v tom, že některé školy nemají dostatek peněz ke kvalitnímu zabezpečení sítě. A s tím je spojená i pozice správce IT. Často ho dělá na částečný úvazek třeba učitel informatiky nebo ředitelka malotřídky. Správce by se měl starat o hladký provoz techniky, podporu uživatelů a věci spojené s běžným provozem. Jenže kybernetická bezpečnost je samostatný obor, který má v ideálním případě na starosti specialista. „Ajťáci“ bývají ve školách přetížení a na kybernetickou bezpečnost jim nezbývá čas, navíc často nemají potřebné vybavení ani znalosti.
Některé školy, aby ušetřily finanční prostředky, čas od času využijí nástroje, které jsou zdarma, ve free verzích. Znamená to nějakou hrozbu pro školní sítě, školní počítače, nebo lze tyto nástroje využít bez obav?
Existují velice kvalitní free nebo open source nástroje, které jsou mnohdy dokonce z hlediska bezpečnosti lepší volbou než ty placené. Jako příklad mohu uvést třeba správce hesel Bitwarden, který mohou kvůli otevřenému kódu analyzovat nezávislé instituce a díky tomu prochází bezpečnostními audity. Že je něco zadarmo, prakticky s bezpečností moc nesouvisí, jde spíše o to, jak autoři softwaru reagují na chyby, jak rychle a často vycházejí bezpečnostní aktualizace atd.
Václav Maněna je učitel informatiky na střední škole. Je také lektorem, IT specialistou, youtuberem a správcem facebookové skupiny Výuka informatiky. Spolupracuje s Národním pedagogickým institutem. Poskytuje webináře a online konzultace pro školy a organizace, které podporují vzdělávání. Radí firmám a vzdělávacím agenturám s nasazením a využitím vzdělávacích technologií. Na sociálních sítích publikuje tipy a různé legrácky z výuky informatiky.
Ve veřejném prostoru slýcháme pojmy jako kybernetická bezpečnost, digitální gramotnost. Jaký je mezi nimi vztah?
Jedno s druhým neoddělitelně souvisí. Myslím, že je lepší chápat kybernetickou bezpečnost jako součást čehokoliv v běžném životě, protože se reálně týká všech jeho oblastí. Bylo by skvělé, kdyby uživatelé obecně více přemýšleli. Například: „Je dobré půjčit dítěti mobilní telefon, ve kterém mám bankovnictví?“
Orientují se čeští učitelé v oblasti kybernetické bezpečnosti? Znají základní pravidla? Nebo je pořád co zlepšovat?
Většinou neznají. Pořád je co zlepšovat. Z mého pohledu je nejdůležitější pracovat s učiteli na změnách postojů. Mockrát jsem zažil, že si po školení základů kybernetické bezpečnosti uživatelé změní hesla a nastaví si u služeb, které využívají, dvoufaktorovou autentizaci. Někdy to ale neudělají, protože mají pocit, že je třeba ta dvoufaktorová autentizace zdržuje při běžné práci, a je pro ně důležitější pohodlí než bezpečnost. To je ale proto, že si neuvědomují případné následky.
Patří do digitální gramotnosti i práce s informacemi a schopnost ověřovat pravdivost informací?
Ano.
Jak jsou na tom učitelé s rozpoznáváním fake news? A jak děti? Předčí v této oblasti děti své učitele?
Jak kteří, tady opět nejde generalizovat. Možná vás to překvapí, ale znám několik učitelů, kteří dokonce fake news a různé hoaxy sdílejí na sociálních sítích a v e-mailech.
Můžete nám dát krátký návod na to, jak poznáme fake news? A jak ověřit, že text je pravdivý?
Nemůžu, protože je to velice složité a techniky dezinformátorů jsou často velice pokročilé. Jednoduché „instantní“ řešení neexistuje. Obecně je potřeba ověřit informaci z více zdrojů, což je u textu díky vyhledávačům relativně jednoduché. U obrázků je vhodné si všímat podezřelých detailů a ověřit je pomocí reverzního vyhledávání. Nedávno jsme na toto téma pořádali s Google User Group online workshop, kde prakticky ukazuji některé techniky. Záznam i všechny podklady najdete zde. Můžete si také jednoduše vyrobit vlastní podvržené fotografie.
Patří výuka o kyberbezpečnosti do mateřských škol? Děti dnes často drží tablet nebo mobil dřív, než umí pořádně mluvit, nebo dokonce chodit. Je to pro ně úplně přirozená věc.
Rozhodně patří. Přitom to vůbec neznamená, že by u toho děti musely držet v ruce tablet. Je potřeba je učit základní pravidla a seznamovat je s riziky vhodnou formou. V této souvislosti bych rád zmínil třeba projekt kyber pohádky (dostupné zde), na němž spolupracují Centrum kybernetické bezpečnosti a Národní úřad pro kybernetickou bezpečnost.
Na některých školách probíhá od začátku školního roku výuka informatiky podle nového kurikula. Je to efektivní cesta, jak zlepšit digitální gramotnost nejen žáků, ale i učitelů? A co je třeba pro to ještě dál udělat?
Ve skutečnosti se jedná o změny ve více předmětech, nejde jen o změnu výuky informatiky. V kurikulu se objevuje nová digitální kompetence, která by se měla promítnout do všech předmětů. Jestli je to efektivní nebo ne, záleží opravdu hlavně na učitelích. Aby tomu tak bylo, budou potřebovat dobrou metodickou podporu a spoustu příkladů dobré praxe. Mám pocit, že v téhle reformě záleží víc než kdy jindy na tom, aby učitelé spolupracovali a hodně přemýšleli o provázanosti jednotlivých předmětů. Jedna věc je změna myšlení (což bude pro mnohé nepřekonatelný problém), ale také je nutná pomoc vedení a MŠMT. Je třeba učitele přesvědčit o smysluplnosti těchto kroků a podpořit je. Podle mého názoru má v tomto MŠMT velké rezervy. Je hodně oblastí, ve kterých by učitelům mohlo jít více naproti. Nejedná se přitom o žádné složitosti, často by jako první krok stačilo pochopit běžné problémy, potřeby a starosti učitelů.
Ptala se Lenka Matějová