Michala Černého jste mohli dlouhá léta vídat jako prezidenta Asociace ředitelů základních škol. V této pozici často neúnavně komentoval návrhy na změnu školské legislativy či aktuální události ve školství. Již více jak půl roku ovšem stojí na druhé straně barikády na místě ředitele odboru základního vzdělávání a mládeže MŠMT. Jak sám říká, práce je náročnější například v tom, že musí více hlídat konkrétní slova a formulace. Ale jeho více jak třicetiletou praxi ve školství mu už nikdo nevezme.
Ředitelem odboru základního vzdělávání a mládeže MŠMT jste se stal vloni na podzim. Jakých bylo těch prvních 100 dnů ve funkci?
Ředitelem jsem se stal vlastně v létě, takže těch sto dní jsem měl za sebou už na podzim. Byl jsem připraven pracovat na 110 procent, ale i vzhledem k mé „úřednické nezkušenosti“ jsem ty první měsíce pracoval vlastně pořád. Vzpomínám, že třeba na zprávy v televizi jsem se poprvé stihl podívat snad po dvou měsících. Na těch svých 110 procent jsem se dostal asi tak teď. I když problematika je vlastně stejná, samotná práce je v mnohém jiná. A i když už jsem toho dost pochytil, třeba ve finančních otázkách ještě pořád trochu „plavu“. Po stránce manažerské je to trochu jednodušší, ve škole jsem šéfoval 80 lidem a tady jenom 25. Na druhou stranu jsem skoro 30 let nad sebou neměl žádného šéfa, byl jsem zvyklý dělat skoro všechno po svém včetně rozvržení pracovní doby, hlídat si příchody a odchody jsem opravdu nemusel. Zpětně si uvědomuji, že český ředitel školy je opravdu docela „velký pán“.
Teď jste ten, kdo předpisy a postupy vytváří, zatímco do té doby jste byl tím, kdo je spíše připomínkoval a hájil praxi před teorií. Je to veliká změna?
Tohle ani změna není. Různé systémy, předpisy a směrnice jsem vymýšlel i pro svou školu a naopak připomínkovat třeba dokumenty jiných odborů je významnou součástí mé práce i teď. Ostatně těch 35 let praxe už mi nikdo nevezme a optikou praktického života školy se na každou problematiku dívám i nyní, to už mi asi zůstane. Změna je v tom, že teď musím daleko víc hlídat konkrétní slova a formulace. Celý život jsem byl zvyklý na to, že důležitý je hlavně výsledek a není tak úplně podstatné, jak se k němu dospěje. Teď je najednou důležitý celý ten proces, jeho dokumentace, dodržení formálních postupů. Musím také uznat, že jsem za těch pár měsíců získal velký nadhled a pochopil některé věci, které mi celá léta nebyly jasné. Třeba jsem nikdy nechápal, proč musí školy žádat o finance prostřednictvím šablon. Až na ministerstvu jsem pochopil, že to je skoro jediný a asi nejpřímější způsob, jak k nim dostat „evropské“ peníze. Mnoho lidí na ministerstvu si možná neumí představit, že tohle většina ředitelů škol nechápe, ale je to tak.
S jakou vizí základního školství jste na ministerstvo přišel? V čem podle vás spočívá největší problém regionálního školství?
Mým osobním cílem bylo hlavně přinést na ministerstvo praktické zkušenosti. Problémem regionálního školství je jeho velká roztříštěnost, skoro úplná absence alespoň nějakého centrálního řízení, která způsobuje obrovské a neustále se zvětšující rozdíly mezi školami. To už není autonomie, to už bohužel někde hraničí s anarchií. Dobré školy jsou stále lepší a ty méně dobré často ani neví, že jsou méně dobré, takže v nejlepším případě stagnují. Hodně by v tom mohl pomoci chystaný střední článek podpory, pokud se ho podaří dotáhnout. Na ministerstvo jsem ale především přišel kvůli dotažení smysluplné revize rámcových programů. Takové, která nebude jen kosmetická a skutečně něco změní, ale zároveň bude většinově přijata a skutečně začne proměňovat všechny školy k lepšímu. Opravdu všechny, nejen ty špičkové, ty to vlastně ani nepotřebují.
Michal Černý byl dlouhá léta ředitelem Masarykovy základní školy v Klánovicích a prezidentem Asociace ředitelů základních škol. Od léta 2021 je ředitelem odboru základního vzdělávání mládeže a tělovýchovy MŠMT.
Připravuje se novela zákona o pedagogických pracovnících. Co dobrého učitelům, ředitelům a školám přinese?
Zákony jsou zvláštní v tom, že jsou nějak připraveny, navrženy, a pak se během schvalovacího procesu najednou změní. Nechci tedy předjímat, co bude nakonec opravdu schváleno a co spadne pod stůl. Měly by být ukotveny některé podpůrné pedagogické pozice, mluví se také o uvádějícím, respektive provázejícím učiteli, ve hře je i těch zaručených 130 % průměrné mzdy pro učitele.
Vidíte v návrhu i problematická místa nebo části, u kterých předpokládáte, že se povede dlouhá a široká diskuze?
Jako lehce kontroverzní se jeví uzákonění možnosti na omezenou dobu zaměstnat legálně jako učitele vysokoškoláka – nepedagoga. Osobně tuto myšlenku podporuji a žádné skutečné ohrožení kvality vzdělávání či učitelské prestiže v ní opravdu nevidím.
Myslíte si, že je ředitel školy v současné době lukrativní zaměstnání?
A víte, že si myslím, že docela ano? Není to nic pro „sraby“ a je to poměrně velký adrenalin, ale když to děláte dobře, máte minimálně několik set lidí, kteří vám fandí. Zároveň jste do velké míry svým pánem, je to skoro srovnatelné s podnikáním. Po finanční stránce se to v posledních letech hodně zlepšilo. Teď jsem zrovna dostal potvrzení o zdanitelných příjmech za loňský rok. Snad můžu prozradit, že za ten půlrok jsem si jako ředitel školy vydělal o dost desítek tisíc víc než za ten druhý půlrok na ministerstvu. Nestěžuji si, ta práce mě baví a naplňuje, ale po čistě finanční stránce jsem si nepolepšil. V poslední době v mnohých obcích ředitelé dokonce platově „přeskočili“ starosty, což občas udělalo zlou krev a vedlo to až k případům, kdy zřizovatel třeba bez zjevného důvodu neschválil řediteli mimořádnou odměnu.
V čem hledat důvody, že se na uvolněné místo ředitele, především na menších obcích, hlásí jeden nebo dokonce žádný zájemce?
Lidé mají z té funkce strach. Je pravda, že pro každého to není. Ředitel má být pedagogický lídr, manažer bezpečnosti, šéf komunikace, vedoucí údržby, občas i stavbyvedoucí, psycholog, amatérský právník a ekonom, ve vztahu ke zřizovateli pak diplomat a určitě jsem zapomněl ještě na další role. Do toho taky pořád učí děti, i když jen pár hodin týdně, aspoň na větší škole. A hlavně ve škole zodpovídá úplně za všechno.
Mají malotřídky – základní školy s méně jak 50 žáky – budoucnost v českém školství?
Malotřídky mívají úžasné školní klima. Je to mimo jiné obrovská škola práce s heterogenním kolektivem. Každý učitel by to měl aspoň pár týdnů zkusit. Já jsem to štěstí měl a čerpám z toho dodnes. Problém je, že po stránce řízení a ekonomiky jsou ty malé školy velmi drahé a neefektivní. Byla by velká škoda málotřídky rušit, ale jejich spojování pod jeden větší subjekt, který by některé věci dělal pro všechny společně, je asi tou cestou, kterou bychom se měli vydat. Školám by zůstala velká míra samostatnosti po pedagogické stránce, ale jejich ředitelům nebo výchovným poradcům by ubyla spousta zbytečné byrokracie, se kterou nyní válčí. Budesložité o tom přesvědčit některé zřizovatele i některé ředitele, ale podle mě je to správná cesta.
Nezapomnělo se v českém vzdělávacím systému tak trochu na mateřské školy a jejich problémy? Pokud ano, proč tomu tak podle vás je?
Jedním důvodem je to, že většina veřejnosti, ale třeba i učitelé z vyšších stupňů škol mají pocit, že si tam děti a učitelé „jen tak hrají“. Přitom předškolní vzdělávání je nesmírně důležité, tady a v prvních ročnících základní školy človíček získává celoživotní vztah ke vzdělání. Existují průzkumy, které to dokazují, ale veřejnost to moc nevnímá. Z učitelů mateřských škol vnímám určitý pocit nedocenění, který je do jisté míry oprávněný. I toto by se mělo postupně změnit.
Jak důležitou roli hraje vedle základního vzdělávání to zájmové, konkrétně různá střediska volného času, domy dětí a mládeže?
Náš současný hlavní strategický dokument, Strategie 2030+, hovoří o nutnosti propojovat formální a neformální vzdělávání. To je velmi důležité. Sebelepší škola bude vždycky „jenom“ škola a ten určitý prvek dobrovolnosti, dobrodružství a právě neformálnosti mohou děti poznat právě v zájmovém vzdělávání, ať jsou to zmíněná střediska volného času nebo třeba různé oddíly a další kroužky. Zde se může v plné míře uplatnit zážitková pedagogika, a především po stránce formování postojů je tento vzdělávací segment nenahraditelný. Čili škola musí zůstat školou a zájmové vzdělávání zase samo sebou, ale musí o sobě vzájemně vědět, doplňovat se a inspirovat.
Chystáte i pro ně nějaké novinky? Kam by se tento „sektor“ měl vyvíjet do budoucna?
Teď v nejbližší době chceme sjednotit systém financování středisek volného času. Dosud to v každém kraji probíhalo úplně jinak.
V čele ministerstva stojí nový člověk – Petr Gazdík, který pochází z prostřední regionálního školství, sám je pedagogem. Myslíte si, že to může být pro regionální školství výhoda?
Určitě ano. Pan ministr zná problematiku jak z pozice učitele, tak i z pozice zřizovatele. To nemůže být nevýhoda.
Ptala se Lenka Matějová, šéfredaktorka Školy v právu