Školství patří k páteřním veřejným službám. Kvalita školství v zemi ovlivňuje její budoucí vývoj. Jak si stojí to české školství, jaký ekonomický dopad bude mít uzavření škol v době koronavirové epidemie a kde děláme největší chyby, které nám brání zkvalitnit české školství? Na to v následujícím rozhovoru odpovídá Daniel Münich, akademický ekonom zabývající se výzkumem v oblasti ekonomie trhu práce a vzdělávání.
Začneme tématem, které hýbalo českou společností poslední dva roky – covid-19. Česká republika patřila k zemím s nejdéle uzavřenými školami. Někteří středoškoláci neviděli svoje spolužáky téměř rok a půl. Vy jste se svým týmem spočítal ekonomické ztráty, které zavření škol přineslo. Jaké jsou vaše závěry?
Náš výpočet se podobá výpočtům kolegů vědců ze světa pro jiné země, jen jsme dosadili české parametry. Lišíme se hlavně velikostí celkových ztrát, které určitě patří k těm vyšším. Podle našeho odhadu představovala v Česku výluka prezenční výuky, kompenzovaná výukou distanční s 50 % efektivností, ztrátu 25 mld. Kč týdně. Ztráta představuje současnou hodnotu snížení budoucích hrubých výdělků dotčených školáků a studentů. Pokud zahrneme i nižší daně a odvody, o které přijdou budoucí veřejné rozpočty, dostaneme se k částce 33 mld. Kč týdně. Přenásobte si to počtem týdnů, kdy byla výuka výrazně omezena během mnoha měsíců.
Tím se dostáváme k budoucím ztrátám v řádech nižších jednotek bilionů korun…
Běžní pozorovatelé tak vysokým ztrátám moc nevěří. Ale to je tím, že ztráty na vzdělání jsou špatně vidět, zatímco jejich dopad na nižší budoucí výdělek dnes ještě vidět není. Ale o negativních dopadech výluk školní výuky ze světa pojednává řada výzkumů, které ty ztráty dokladují. Ukazují dopady kalamit počasí nebo stávek učitelů. Ale existuje už i řada studií o dopadech pandemie koronaviru. To jsou však pouze ztráty ekonomické, chcete-li finanční. Ztráty na duševním zdraví žáků a studentů už spočítat neumíme. Ty si musí každý připočíst podle svého pocitu.
Pokud bude mít někdo zájem dočíst se více, studii s názvem Výluka prezenční výuky během pandemie covid-19: odhad neviditelných ekonomických ztrát najde zde. Dostupná je i on-line kalkulačka ztrát, a to zde.
Dala se situace ve školství řešit jinak? Kde vidíte největší chyby?
Největší chyby se určitě nestaly ve školství, ale mimo něj. Na školství dopadala nepřipravenost a neochota preventivně investovat do logistiky a testovacích a trasovacích kapacit a do nejrůznějších motivací lidí a firem k preventivnímu chování a očkování.
V roce 2020, a vlastně až do léta 2021, zde vládlo mylné přesvědčení, a také se podle něj konalo, že restrikce uvalené na školy a školní výuku patří k těm levnějším opatřením. Opak byl bohužel pravdou, protože 33 mld. Kč ztráty týdně překoná jen málokterý výdaj v boji proti covidu.
Jak si vlastně stojí české vlády ve financování školství jako celku a ve financování regionálního školství?
Dlouhých dvacet let se na našem školství šetřilo. Situace se začala měnit až koncem roku 2017. Teprve v posledních čtyřech letech byly výdaje výrazně navyšovány a přiblížily se průměru EU. Tipuji, že jsme se v roce 2021 přiblížili průměru podílu školských výdajů na HDP v EU. Mezinárodně srovnatelné údaje totiž budou známy až za rok či dva. Díky tomu bylo možno v tak krátkém období zvýšit relativní učitelské platy na průměr EU. Předtím dlouhodobě patřily k nejnižším nejen v celé EU, ale i mezi zeměmi OECD.
Kde peníze dlouhodobě chyběly především?
Největší ztrátu jsme měli v regionálním školství. Právě tam výdaje rostly nejvíce. Naopak růst ve vysokém školství byl poměrně slabý. Vysoké školy to vnímají poněkud úkorně. Jak to bude letos a dále, je těžké předvídat s ohledem na vysokou a nevyzpytatelnou inflaci, za kterou veřejné výdaje na školství budou mít tendenci zaostávat.
Daniel Münich je výkonný ředitel IDEA při CERGE-EI, akademický ekonom zabývající se výzkumem v oblasti ekonomie trhu práce a vzdělávání. Učí v doktorském programu na CERGE-EI. Kromě výzkumné a pedagogické činnosti působil jako expert či poradce v rámci projektů EU, Mezinárodního měnového fondu, OECD, Světové banky a dalších institucí. Působí v České společnosti ekonomické, publikuje články v novinách a časopisech a komentuje témata související s trhem práce, školstvím, vzděláváním, vědou a výzkumem.
Myslíte si, že zvýšení platu pedagogů na 130 % průměrné mzdy zvýší prestiž tohoto povolání, přitáhne schopné učitele a zvýší se tak i kvalita českého školství?
Vyšší zájem o učitelskou profesi je patrný již teď, záhy po výrazném růstu relativních platů v posledních letech. Ale je to hlavně zájem bývalých učitelů nebo starších lidí z jiných profesí. Zoufalý nedostatek učitelů matematiky, fyziky, výpočetní techniky a dalších přetrvává. Navíc lze výhledově očekávat odchody poměrně vysoké počtu starších učitelů do penze. Zvýšit zájem o učitelskou profesi tedy bude úkol na dlouhé roky. Udržení solidní relativní úrovně platů v tom jistě bude hrát zásadní roli, ale to nestačí. Ta úroveň 130 % se nesmí každý rok zpochybňovat, lidé jejímu udržení prostě musí věřit. Dále půjde o kvalitnější, smysluplnější a modernější kurikulární obsah počáteční a další přípravy učitelů, věrohodný výhled kariérního růstu v profesi učitele, vstřícné prostředí ve školách. To vše svým dílem k prestiži profese učitele přispívá.
Jak se vyrovnat s regionálními rozdíly českého školství? Ptám se především na základní školy. Výzkumy ČŠI ukazují, že u dítěte, které se narodí v Ústeckém kraji, je větší pravděpodobnost, že se mu dostane horšího vzdělání než dítěti, které se narodí ve Středočeském či Jihomoravském kraji.
My sice dnes v datech jasně vidíme obrovskou vzdělávací ztrátu žáků z Ústeckého a Karlovarského kraje za zbytkem republiky, ale do jaké míry k tomu přispívá samotná kvalita škol a tamních učitelů, tak o tom nevíme skoro nic. Já bych byl určitě opatrný. Máme k tomu zatím hlavně jen nepřímé indicie ze zpráv inspekčních činností, například o vysokém podílu neaprobovaných učitelů. Ten propad je do jisté míry určitě dán tamním sociálně-ekonomicky slabým rodinným zázemím žáků a vzájemným ovlivňováním podobně znevýhodněných spolužáků.
Lze těmto rozdílům čelit jinak než zasíláním finančních prostředků do těchto regionů?
Stávající systém centrálně poskytované podpory školám, dominantně na platy, nijak znevýhodnění a vyšší náročnost pedagogické práce v těchto regionech neakcentuje. Jedinou výhodou tohoto regionu z pohledu učitele může být to, že cenová hladina a náklady na bydlení v těchto oblastech jsou výrazně nižší, takže reálná hodnota učitelského platu je tam vyšší. Ale myslím si, že to určitě nestačí. Navíc je celkem přirozené, že sociálně-ekonomicky slabé obyvatelstvo tamních obcí asi bude mít krapet jiné obecní priority, než je finanční a další podpora místní školy a školky.
Myslíte si, že k lepšímu vzdělávání dětí umíme využít výsledky zahraničních srovnání (jako je např. PISA)?
Mezinárodně srovnatelné šetření mezi patnáctiletými žáky PISA měří jejich široké intelektuální dovednosti pro život, tedy zdaleka nejen ty, které lze získat ve škole. A situace žáků v patnácti letech věku je výsledkem dlouhých devíti let na základní škole a několika let v mateřské škole. Z těch dat je tedy extrémně složité vyčíst, co bylo během té doby dobře a co špatně. Až na výjimky to ani nejde. Mnohem informativnější v tomto směru jsou mezinárodní šetření TIMSS, která se dělají ve 4. a 8. třídách. Jsou navíc zaměřena hlavně na to, co se děje a učí ve školách.
Jenomže Česko se šetření v 8. třídách už asi 15 let neúčastní. Tím se dobrovolně vzdalo šance něco se o sobě dozvědět. Navíc právě na druhém stupni základních škol, kde jsou zřejmě problémy největší. Byl to od nás přístup podle hesla, co oči nevidí, to srdce nebolí. Pro pochopení toho, co ve školství funguje a nefunguje, je ale třeba sledovat celou vzdělávací trajektorii žáků od začátku. To se v řadě zemí dělá, i v těch, co se účastní šetření TIMSS v 8. třídách, u nás nikoliv.
Zaznamenala jsem vaše vyjádření ohledně nedostatečných kapacit mateřských škol a o souvislosti s plánováním v této oblasti. Stávající systém považujete za neuspokojivý. Jaké kroky naopak za žádoucí pokládáte a slibujete si realizaci alespoň některého z nich od Fialovy vlády?
Dosavadní systém skutečně považuji za neuspokojivý. Na státní dotace na (do)stavbu kapacit mateřských školek nemají obce čekat jako na smilování v dotačních loteriích. S prokazatelnou potřebou míst ve školce se jim má státní podpora na výstavbu dostat automaticky a příprava vhodného projektu má probíhat v součinnosti státu a obce. Je také třeba konečně zavést systém, který by dával obcím i vládě věrohodné informace o nedostupnosti míst v konkrétních školkách. Kroky v tomto směru si slibuji od této vlády, stejně jako jsem si je sliboval od těch předchozích. Asi tak.
V předchozích odpovědích jste definoval mnoho faktorů, které by mohly vést k lepší situaci ve vzdělávání dětí. Vidíte i další faktory, které jsme nepojmenovali?
Určitě jsme pominuli zásadní roli ředitelů škol a obecně řízení škol. Do toho spadá i potřeba redukce byrokratické zátěže škol, posílení informovanosti intenzivnějším vytěžováním dat. Velkým tématem je i obrovská míra sociální selektivnosti vzdělávacího systému, která má co do činění jak s ohromnou nespravedlností, tak s neefektivností. Na zlepšení této oblasti nemůžeme prodělat.
Nehovořili jsme o neúměrné intenzitě a roli testování v systému, což efektivně brání změnám. Absurdní je systém dvou přihlášek na střední školu. Stále je na počátku pěstování širšího povědomí o důležitosti well-beingu žáků, tedy fenomén, který u nás zatím nemá ani zavedený všeobecně zažitý český ekvivalent.
Máme tu ožehavé téma víceletých gymnázií a stále opomíjený stav učňovského vzdělávání. Přehlížíme velmi slabé zázemí základního výzkumu v oborech relevantních pro modernizaci školství a vzdělávání.
Co přejete českému vzdělávacímu systému do budoucna?
Menší zahleděnost do minulosti, menší míru konzervativnosti a sebestřednosti, větší otevřenost moderním metodám řízení a pohledů na roli vzdělávání, větší důraz na roli vědy a výzkumů, více veřejné i politické trpělivosti, pokud jde o realizaci výnosů ze současných veřejných investic do vzdělání.
Ptala se Lenka Matějová