Některé školy stále očekávají, že se přizpůsobí dítě. Nepochopily ještě, že to má být naopak

Jak jsou české školy připravené na děti s odlišnými vzdělávacími potřebami? A jaké jsou nejčastější „nešvary“ v oblasti inkluze? I na to se v následujícím rozhovoru ptáme Ivy Janské, která je předsedkyní neziskové organizace Spolu, z. s. Padly také otázky na aktuálně řešenou institucionalizaci asistentů pedagoga či na cíle a vize organizace, která se podle slov Ivy Janské nesnaží o to, aby se všechny děti bez rozdílu vzdělávaly v běžných školách, ale aby všichni dosáhli svého vzdělávacího maxima.

Na webu se představujete jako „dobrovolné spojení rodičů, kteří věří ve smysluplnost, užitečnost a reálnost společného vzdělávání“. Můžete se nám představit konkrétněji?

Jsme malá neziskovka, která se zabývá školskou legislativou, a to především ve vztahu k dětem s nějakým vzdělávacím znevýhodněním. Fungujeme od roku 2015, nejdříve jako neformální rodičovská aliance, později jako spolek Rodiče za inkluzi. Od roku 2019 pak pod názvem Spolu, z. s. Jméno odkazuje jak k principu vzdělávání dětí s nejrůznějšími potřebami dohromady, tak ke vzájemné podpoře mezi rodiči, ale i ke spolupráci rodičů se školou a dalšími aktéry ve vzdělávání. Prostě „spolu“ ze všech možných úhlů pohledu.

Co je vaší vizí a cílem?

Jako organizace věříme nejen ve společné vzdělávání, ale v otevřenou a inkluzivní společnost jako takovou. Jinak to ostatně v demokracii ani nejde. Určitě neprosazujeme, aby byly všechny děti vzdělávány v běžných školách. Stejně tak nevystupujeme proti speciálním školám. Spíše usilujeme o to, aby měly všechny děti možnost dosáhnout svého vzdělávacího maxima, a to bez ohledu na to, jestli se vzdělávají v běžné nebo speciální škole. A aby se vůči nim postupovalo podle nastavených pravidel. Tedy aby dostaly potřebnou podporu, na kterou mají ze zákona nárok, namísto toho, aby si je školy mezi sebou přehazovaly jako horký brambor. Kvalita vzdělání hraje klíčovou roli v dalším životě každého z nás. Bylo by tedy skvělé, pokud by rovné příležitosti ve vzdělávání nebyly jen proklamací vzdělávací politiky, ale také praxe.

Věnujete se i problémům dětí, které jsou velmi nadané?

Ano, pomáháme všem dětem, respektive rodičům dětí, které potřebují ve vzdělávání určitou podporu nebo specifický přístup. Tedy jak dětem se zdravotním, tak sociálním, kulturním či jazykovým znevýhodněním, poruchami chování či učení, stejně jako dětem nadaným či mimořádně nadaným. Protože i ty potřebují při vzdělávání individuální přístup. 

Jak vlastně pomáháte a co je primárním nástrojem vaší pomoci?

Jako organizace se primárně soustředíme na legislativu, to znamená, že jsme schopni na základě kazuistik a kauz, které s rodiči řešíme, identifikovat špatnou praxi, jíž se snažíme napravit, a to jak na individuální, tak systémové úrovni. Typicky se jedná o situace, kdy si rodiče nejsou jistí, zda škola, případně poradna, speciálně pedagogické centrum nebo třeba zřizovatel postupují ve vztahu k jejich dítěti správně. Zanalyzujeme proto jejich situaci a nastíníme postup, který odpovídá školskému zákonu a souvisejícím vyhláškám. Cílem je, aby se rodiče v situaci orientovali, věděli, jaké jsou možnosti řešení, na co mají nárok, ale třeba i jaké jsou jejich povinnosti ve vztahu ke škole a ostatním aktérům.

V letošním prvním čísle ŠVP jsem si povídala se Zuzanou Žampachovou, speciální pedagožkou, která se dlouhodobě věnuje dětem s poruchami autistického spektra a tématu inkluze. K institucionalizaci inkluze do českých škol se vyjadřovala mírně kriticky, především k počátkům, ale podle ní se situace pomalu, ale jistě, zlepšuje.  Vy zastupujete rodiče dětí převážně s mentálním či zdravotním hendikepem. Jak se z vašeho pohledu podařilo zakotvit inkluzi do českých škol a jak se ji daří rozvíjet?

Pomáháme obecně rodičům všech dětí, které to potřebují, ale je pravda, že často se na nás obracejí rodiče dětí se zdravotním hendikepem. Ale k vaší otázce: podle nedávno zveřejněné analýzy PAQ Research se pětina rodičů dětí se speciálními potřebami setkala s požadavkem či návrhem na odchod dítěte ze školy či třídy. Je tedy patrné, že v praxi se stále objevuje tendence řešit „problém“ s dítětem, které potřebuje ze strany školy zvýšenou podporu tak, že ho škola nasměruje jinam. Princip inkluze je ale opačný – nepřesouvat, začlenit. V praxi to znamená, že máme dětem poskytnout takovou podporu, aby pokud možno zvládly zůstat ve stávající škole. Přesto tady stále existuje skupina dětí, které tak trochu zvykově končí ve speciálních školách, namísto toho, aby jim byla poskytnuta adekvátní podpora ve školách běžných.

Ale pozor, stejná tendence se objevuje i ve školách speciálních. I tady jsou děti, které jsou z hlediska vzdělávání náročnější. Typicky třeba děti s kombinovaným postižením. Otevřený přístup vůči dětem s nejrůznějšími vzdělávacími potřebami, bez ohledu na druh školy, je bezpochyby dlouhodobý proces, který chce svůj čas a současně vyžaduje maximální podporu škol a učitelů, protože bez jejich motivace a energie to prostě fungovat nebude. V tomto ohledu čeká školství určitě ještě hodně práce, ať už v oblasti přípravy budoucích učitelů, navýšení podpory počtu pedagogických pracovníků ve školách, jejich metodického vedení atd. Posun k lepšímu je ale, myslím, patrný. 

Vnímáte, že je inkluze pořád ještě kontroverzní téma ve společnosti? Nebo už nevyvolává tolik emocí jako v roce 2016?

Podle mě se situace zlepšila. Stále tu jsou sice hlasití odpůrci inkluze, ale celkově je diskuse ohledně začleňování znevýhodněných dětí do škol určitě klidnější. Přijetím tzv. inkluzivní novely z roku 2015 nenastala žádná apokalypsa, nedošlo ani k masivnímu přesunu dětí ze speciálních škol do škol běžných. Vždyť inkluze ve vzdělávání u nás existuje mnohem déle, nejméně od roku 1997.

Čím si tedy ty emoce vysvětlujete?

Asi všichni jsme v posledních několika měsících žili prezidentskými volbami. Vnímám tady určitou paralelu. Věcná témata a obsahy byly v kampani zaplevelené řadou dezinformací a záměrných zkreslení. Objevil se strašák války… Když se před pár lety řešila inkluze, bylo to podobné. Některá média vedla záměrnou protiinkluzivní kampaň, která se u veřejnosti snadno ujala. Velký strašák inkluze, inkluze téměř jako sprosté slovo. Místo věnování energie tomu, jak inkluzi nastavit tak, aby ji školy a učitelé přijali a současně zvládli, se primárně řešilo, zda inkluze ano, či ne. Samozřejmě, že ano. Jsme demokratická společnost, která je ze své podstaty postavená na principech podpory slabších a dorovnávání jejich šancí. Otázka tedy nezní, zda inkluze ano, či ne, ale jak. Jak to udělat, aby učitelé nekolabovali pod tíhou všech nároků, které jsou na ně v současné době kladeny, jak uklidnit rodiče ostatních dětí, že přítomnost tří nebo čtyř dětí s potřebou vzdělávací podpory ve třídě, nebude mít negativní vliv na výsledky jejich dětí apod. Tyto otázky stále vyřešené nejsou a je potřeba se jim věnovat.

Z vlastní praxe víme, že jsou školy, které inkluzi podporují a jsou zase takové, které se snaží (ačkoliv to neodpovídá legislativě) inkluzi vyhnout. Sledujete, jak si vedou české školy v přijímání dětí s hendikepem ve srovnání se zahraničím? A lze říci, že např. menší školy jsou vstřícnější než ty větší, nebo že ve městech je situace lepší než ve venkovských oblastech?

Určitě existují krajové rozdíly i rozdíly v přístupu škol podle jejich velikosti a zřizovatele. Pokud budu ale vycházet čistě z naší praxe, pak řešíme podobné případy napříč regiony a bez ohledu na typ nebo velikost školy. Oproti zahraničí máme, myslím, stále méně zažito, že vzdělávání je veřejná služba a jako taková má sloužit dětem, a to bez rozdílu. Přesto některé školy stále očekávají, že se bude přizpůsobovat dítě jim. Nepochopily ještě, že to má být naopak.  

Když se ještě odkáži na minulý rozhovor se Zuzanou Žampachovou, ta říkala, že školy se postupně učí pracovat s žáky s odlišnými vzdělávacími potřebami. Co se z vašeho pohledu dělá v českých školách dobře a co špatně?

Dobrá je z mého pohledu každá škola, která se upřímně snaží. Ať už jde o komunikaci s rodiči, nebo právě o vzdělávání náročnějších dětí. Taková škola může sice v rámci nastavování inkluzivních opatření chybovat, ale dříve nebo později si to sedne. Chuť školy a motivace jejích učitelů být tu skutečně pro všechny děti a jejich rodiče je z mého pohledu klíčová. 

Pak jsou tu ale školy, které děti se speciálními vzdělávacími potřebami vzdělávat nechtějí. Nebo je přijmou na „zkoušku“. Namísto hledání vhodné podpory hledají způsob, jak se těchto dětí zbavit. Podle už zmíněné analýzy PAQ Research se desetina rodičů dětí se SVP ve školách setkává s určitou formou nátlaku nebo omezení. Neochota s těmito dětmi pracovat se přitom objevuje už při zápisech. Třetina rodičů dětí, které mají před nástupem do školy přiznaná podpůrná opatření, se u zápisu setkává s neoprávněnými požadavky ohledně přijetí.

Špatné tedy je, když školy nerespektují pravidla, jednají s rodiči z pozice moci nebo jim lžou. Například když jim tvrdí, že se musí řídit doporučením ŠPZ týkajícím se typu školy, kde má být dítě vzděláno. Ve skutečnosti jediný, kdo rozhoduje, je rodič, respektive zákonný zástupce dítěte, jenž podává přihlášku do té které školy.

Posledních několik měsíců se nese ve znamení institucionalizace asistentů pedagoga ve školách. Úpravy provází velká kritika odborníků a zájmových organizací. Jak se na předložený návrh dívá vaše organizace?

Samotná myšlenka parametrizace asistentů pedagoga, tedy jejich zavedení do škol v podobě dlouhodobého plošného opatření, je z našeho pohledu správná. Posílení počtu pedagogických pracovníků na školách, včetně asistentů pedagoga, je jednou z podmínek, aby to ve školách fungovalo. Jako organizace se ale vymezujeme proti tomu, že by děti na základních školách a ve školních družinách měly přijít o asistenta pedagoga jako individuální podpůrné opatření. Tady panuje, jak sama zmiňujete, napříč odbornou veřejností poměrně velká shoda. Ministerstvo na jedné straně školám přilepšuje, ale současně významně ubírá těm nejvíce potřebným, tedy dětem, které vyžadují při vzdělávání zvýšenou podporu. V momentě, kdy o ni přijdou, zvýší se ještě víc tlak na jejich odchod ze školy. Pokud už dnes existuje prokazatelná snaha zbavovat se ve školách náročnějších dětí, lze očekávat, že počet odmítaných dětí ještě více naroste. Čistě z věcného hlediska je tu pak ještě problém zaměňování plošného opatření za opatření individuální. To jsou dva zcela odlišné přístupy a záměry, z nichž jeden nemůže nahradit druhý. Je zapotřebí, aby fungovaly společně. Až absurdní pak je, že asistent pedagoga zůstává coby podpůrné opatření v mateřských a středních školách a jeho poskytování má být zrušeno ve školách základních. 

Asistenti pedagoga jsou velkou pomocí ve školách pro děti s odlišnými vzdělávacími potřebami. Co ještě je potřeba udělat, zavést, aby bylo těmto dětem v běžných školách lépe než teď?

Nezbytným předpokladem pro zlepšení situace ve školách je posílení kapacit školních poradenských pracovišť a zajištění financování dalších pedagogických profesí, jako jsou školní psychologové nebo speciální pedagogové. Je také zapotřebí neoklešťovat stávající podpůrná opatření a zachovat asistenta pedagoga coby podpůrné opatření na základních školách. Bezpodmínečně nutné je napravit také situaci ve školách speciálních a vrátit sem podpůrná opatření, včetně asistenta pedagoga, jejichž poskytování bylo od ledna 2020 omezeno novelou vyhlášky č. 27/2016 Sb. Tady se jedná vyloženě o protizákonnost novely, kterou se mj. zabývá i Kancelář veřejného ochránce práv.

Ve svých materiálech píšete, že pomáháte především rodičům. Obracejí se na vás i školy? Pracujete s nimi a dokážete třeba poradit konkrétní škole, co v rámci společného vzdělávání zlepšit?

Čas o času se na nás s žádostí o radu obrátí nějaký učitel. Školy se na nás přímo neobracejí, ale pokud by tak učinily, rozhodně je neodmítneme. Smyslem naší práce je pomoci dítěti uspět ve škole, a pokud má škola stejný cíl, pak jí rozhodně rádi pomůžeme. V minulosti jsme takto spolupracovali třeba s několika speciálně-pedagogickými centry. Obrátit se na nás může tedy kdokoliv, kdo figuruje v oblasti vzdělávání a potřebuje poradit s legislativou. Nikoho neodmítáme, dle potřeby analyzujeme situaci a hledáme konkrétní řešení, která jsou v souladu se školským zákonem a souvisejícími právními předpisy.

Obrátili se na vás i ukrajinští rodiče, kteří do České republiky přišli kvůli válce v jejich zemi? Dokážete jim pomoci, případně dokážete pomoci samotné škole, která přijme takové ukrajinské dítě?

Ukrajinským rodinám, stejně jako školám, určitě pomoci dokážeme. Zatím jsme ale žádný takový případ neřešili. Jsme malá organizace, která si v rámci odborné i širší veřejnosti postupně hledá své místo. Předpokládám, že o nás ukrajinští rodiče spíše nevědí, stejně jako i pro většinu rodičů dětí se speciálními vzdělávacími potřebami nejsme zatím viditelnou a jasně zavedenou značkou, jako je třeba Člověk v tísni na poli humanitární pomoci. Máme ale rozhodně chuť a ambici být víc vidět, a tedy i více pomáhat. Nacházíme se nyní ve velmi hezké fázi postupného růstu organizace, jak personálně, tak rozsahem aktivit. Od ledna jsme mj. rozšířili náš právní tým, takže jsme schopni pokrýt větší poptávku (nejen) ze strany rodičů. Mám štěstí na skvělé kolegyně, které dělají svou práci profesionálně a současně s nadhledem. Ten je nezbytný.   

Uplynuly dva měsíce nového roku. Co letos ještě chystáte?

Aktuálně věnujeme část energie tomu, aby základní školy, družiny, a především děti nepřišly o podpůrná opatření v podobě asistenta pedagoga. Zároveň připravujeme expertní skupinu, která by se měla zabývat podmínkami přijímání dětí do spádových i nespádových škol. Ty totiž v praxi ne vždy odpovídají zákonu, ať už školskému, či antidiskriminačnímu. V pracovní skupině by měli být jak zástupci neziskového sektoru, tak veřejných institucí. Přislíbenou máme například účast MŠMT, MPSV, Ministerstva spravedlnosti, ČŠI, Kanceláře ombudsmana i několika neziskových organizací. Pevně věřím, že se nám pro společnou práci podaří získat také někoho z týmu od zmocněnkyně vlády pro lidská práva Kláry Laurenčíkové. V tomto složení má skupina velký potenciál a výstupy mohou mít pozitivní vliv na zlepšení praxe při (ne)přijímání znevýhodněných i ostatních dětí do škol. A jinak se samozřejmě budeme nadále věnovat poradenství a vzdělávání v oblasti školské legislativy a přípravě informačních materiálů nejen pro rodiče.

Děkuji za rozhovor a přeji vám, ať se vám ve vaší činnosti daří!

Ptala se Lenka Matějová